HROCHland - dodatky: mapy, božstva, balady, obrázky

Ačkoli mezi božstvy Ghlarenu figuruje i vládkyně můz - Klea, nevynikali orwarští umělci, snad až na bardy, žádnou přehnanou zručností, či nápaditostí. Jedna z mála výjimek se našla mezi malíři.

Na pozadí textu který čtete vidíte, jak na svou dobu až se sebevražednou odváhou ztvárnil malíř Lientar Vilenu, dceru knížete aravera Vilema asi sedm let před její smrtí. Obraz nazval Vilena Vilenská.
Chtěl tímto způsobem vyjádřit obdiv její osobité kráse, odvaze a inteligenci.
Lientar byl ale opravdu výjimkou. Dnes už víme že umění, tak hojně rokvetlé za časů wheerijských králů mělo v těch dobách své sídlo u dvora, mnozí z kumštýřů patřili mezi ryšavce a patrně odešli buď s první, nebo druhou vlnou rusovlasých krátce po porážce Wheerie martilskými vojsky. Není nezajímavé, že právě Lientarova kštice zářila rudě, stejně jako hřívy starých králů. Je možné, že historici hovoří o odchodu ryšavců do jednoho aby dodali příběhu na dramatičnosti. Možná že tu někteří z ryšavců zůstali a Lientar je vzdáleným potomkem jednoho z nich.

Co se týče básníků, mohli jste se v těch dobách setkat spíše s bardy, kteří putují i dnešním Orwarem ale říká se, že bardi od Whertanova dvora sluli větší noblesou, jejich rýmy byly uchu lahodnější a dokázali lidi podpořit v činu, stejně jako dohnat k slzám. Dnes je bardů zjevně méně, setkáme se s nimi spíš na tancovačkách a ryncích a v poslední době se, mám dojem, i více vyhýbají zpěvu a veršům, takže se znich vlastně stávají prostí lidoví vypravěči. Přesto se mezi nimi ještě najdou veršotepci a kdesi na jihu je prý škola, kde staří mistři vyučují tajemství hry na drnkací nástroje. Ne že by se v Orwaru nepoužívaly, ale to podbízivé, podmanivé kouzlo, o kterém hovoří vypravěči, to už se z dnešní hudby už vytratilo.

Zbývá vzpomenout mistry kamene. Tirin Hobarský se jednou zmínil, jak jej okouzlily sochy uprostřed rozvalin Mrtvého města Teranu. Ač poničené činory, kteří v té době místo obývali, byly sochy němými svědky časů, kdy orwarština nebyla jediným jazykem, kterým bylo lze k lidem promlouvat. Podobně krásné výtvory spatřila tatáž družina, i když už bez Tirina, ve Stříbrném městě, kde objevila přeživší potomky dávného rodu králů.
Tak se do knížectví opět vrátilo povědomí o starých dovednostech, ale trvalo ještě desítky let, než začala vznikat nová díla alespoň podobné kvality, jako za starých časů.