Povahy
Obranný pakt
Archetypy
Dobrý boj Archetypy zúčastněných.
Jak to s tím doupětem my starší, (i ti mladší), vlastně máme? Takové zamyšlení
by se mohlo donekonečna protahovat a nakonec by z toho pravděpodobně stejně
nebylo nic. Mohl bych jmenovat jako příklad hned několik jedinců. Kolik už toho
namluvili, kolik lidí přitom urazili a co z toho? Člověk by si tváří v tvář
takovému vynaloženému úsilí skoro položil otázku, jestli šlo opravdu o snahu
napravit svět, nebo o sebeprezentaci.
Sám do toho litanického modelu sem tam sklouzávám a nijak se mi v tom chlívku
nelíbí. A šup zpátky k doupěti.
Hru samou a všechny věci i lidi kolem ní můžeme nekonečně dlouho dělit do různých
kategorií a podkategorií. Já bych se však uchýlil jen ke dvěma typům rozdělení.
1. podle pánů jeskyně
2. hráčů podle přístupu ke hře
1/ - Jací jsou tvůrci více, či méně pohádkových světů a jak ovlivňují hru? Částečně
podle toho, co sami zažili, nebo naopak, co se jim vyhnulo, ale oni by se s
tím rádi setkali. Pak také podle tzv. pracovního přístupu, který se u každého
z nás formuje už od mala. Mimojiné - nesmírně důležité je, jestli PJ dokáže
pracovat z několika lidmi najednou a jak má vyvinuté skupinové cítění, tedy
takový ten bzučák, který mu oznámí, kde je příliš napnuto a naopak, kde mu nějaký
hráč, jako cíp starého plédu plandá a nepotřebuje hned zazáplatovat, ale třeba
jen ujistit, že záplata už je na cestě.
Známe tak spoustu PJ archivářů, vždy
ochotných dodat jakýkoli kolorit z blízka i z dáli, zasněné a zamilované do
své koncepce, přes kterou kolikrát není vidět ven, přes stůl na nejbližšího
hráče.
Známe PJ režizéry. To jsou lidé s výrazně rastrovanou představivostí,
kteří už dopředu vědí, jak se hráči rozhodnou, protože právě tudy vede PJ nalajnovaná
cesta. Takoví mástři se pak dál dělí podle toho, jak jsou schopní zareagovat
na eventuálního ´neposlušného´ hráče, který pevně tříme vlastní názor a snaží
se z koridoru uhnout, do prava, do leva, zkrátka kamkoli.
Pak jsou tu PJ tvrďáci.
MUŽI, mající jasnou představu o světě, který se s nikým nemazlí a tuto vizi
(nebo přesvědčení), vetknou do své hry děj se co děj. Říkám vetknout, protože
to je doslova to, co někteří mástři dokáží. Tito se dále dělí na ty, kteří ve
své koncepci vytrvají a na ty, kteří v poslední chvíli ztratí nervy a vyvedou
družinou z moci pána nad osudem ze situace, ze které není úniku.
Další skupinou
PJ jsou snovači. Ti, narozdíl od předešlých, vetkávají do hedvábného šátku děje
spousty narážek, drobností, seznamují hráče se zdánlivě nedůležitými postavami,
ale ouha - v jejich mysli se odehrává doupě mnohem rozsáhlejší, než to - řekněme
- hlavní. Za každou postavičkou, či střípkem informace je totiž nějaké větvení
děje, nový příběh a to je svět snovačů, pro který občas oni sami zapomenou na
původní děj pro hráče.
Nesmíme zapomnout na PJ humoristy. To jsou ti, kteří
dokázali nebrat sami sebe vážně a jejich doupě často bývá sérií humorných situací,
ve kterých se sice často na různě dlouhou chvíli ztratí původní děj, ale hráči
se povětšinou baví a to je přeci účelem hry.
Pozor! Jsou tu PJ úplatkáři. Skupina
mástrů, kteří úpí pod jhem představy, že by se někomu jejich doupě nelíbilo.
Vymýšlejí tedy přehršle dárečků (úplatků), kterými ve svých představách udržují
hráče nabuzené a spokojené. Ve skutečnosti se ale pak děj hemží vztahy, magickými
předměty, matoucími vzpomínkami atd. kteréžto záležitosti dělají z postav dílem
nepřemožitelné ´polobohy´ a dílem bytosti trpící představou, že mohou cokoli.
V neposlední řadě bych chtěl jmenovat PJ z donucení. Jsou to lidé které osud,
okolnosti, nebo konkrétní osoba vmanipulovala do pozice PJ a oni pak připravují
doupě především proto, že to vlastně slíbili. Seskládají představy, zkušenosti
a střípky toho, co už použili jiní a bojují hru od hry s pocitem, že by byli
raději hráči, což je ovšem tajná bolístka většiny mástrů.
Pak jsou tu nadšenci.
Já osobně tak nazývám mástry, kteří hltají spousty fantasy knih, loví z nich
nápady, které pak používají ve své hře a tak se hráč v jejich doupětí cítí chvíli
Geraltem, chvíli Frodem a tak to jde den za dnem. Taková hra může být příjemná,
ale často postrádá punc člověka a situace převzaté jsou bohužel příliš odhadnutelné.
Podskupinou nadšenců jsou vzhlížeči, PJ, kterým se zdají nápady jiných mástrů
lepší než jejich vlastní a tak své doupě mění a ladí k obrazu někoho jiného
a to jak v záležitostech dějových, tak i systémových.
Narážíme tak na otázku
poctivosti a vhodnosti herního systému pro tu, či onu situaci ale bližšímu kontaktu
s tímto tématem bych se raději vyhnul. Omezím se jen na dvě kostrbaté věty:
Starý sytém DrD je sice prostý, ale pro pobavení a odreagování malé skupiny
lidí bohatě stačí. Složitější systémy dokáží řešit detailněji více situací,
ale spousta testů na kdeco odvádí od příběhu i od zábavy a slouží především
lidem bez fantazie, kteří se vyžívají více v systému, než ve hře samé.
Stoprocentně
vím, že jsem na spoustu PJ zapomněl, ale určitě vám mé rozdělení pomůže nejen
v hrubé orientaci, ale možná vás podnítí k několika soukromým seancím sebezpytu.
Vězte, že výše jmenované druhy mástrů se málokdy vyskytují v čisté podobě. Většinou
se setkáte s kompilátem těchto typů a ti dobří - a to já dobře vím - ještě nevyhynuli.
2/ - hráči; těm bych také mohl věnovat hned několik kapitol, ale tolik času
ani prostoru nemáme. Hráč doupěte je ten, kdo má nějaký důvod docházet do společnosti,
kde se hraje kterákoli obdoba, či varianta dračího doupěte. Jak bychom mohli
tyto jedince rozdělit? Nade vše uznávám HRÁČE. To jsou ti, kteří se vrhají do
víru nově vymyšleného světa, osvojují si novou roli a od začátku se podílejí
na příběhu a barvitosti všeho, na čem spočine jejich ruka, či jen pohled úžasem
rozevřených očí. To jsou pilíře hry, garanti nenudnosti, ale i dělníci doupěte,
jejichž rukama prochází téměř vše, čeho se pak dotknou i ti druzí. Takový hráč
se spolupodílí na tvorbě zápletky už jen tím, jak se do věci vrhá a jak mu není
lhostejná.
Druhým typem hráče DrD je dochazeč. Je to člověk, který dochází někam,
kde se scházejí lidé a prostě dělá to, co ostatní. Ke hře přispívá především
svou přítomností.
Třetím typem je kompenzátor. Bývá to člověk, který má v reálném
životě nějaké větší, či menší problémy a doupě je pro něho dostatečná platforma
na to, aby si tu vykompenzoval záporné zážitky z vlastního života a to jak konkrétní
situace, tak i dlouhodobá, těžká závaží. Takový člověk nemusí být na překážku
hře, ale ouha, běda jak zápletka zklouzne do něčeho, co zná z reálu a nemá s
tím dobrou zkušenost.
Čtvrtým typem je hodnotitel. Je to člověk, který visí
na ústech PJ i ostatních hráčů a čeká na chyby. Někdy mu jde jen o poctivost
a pravděpodobnost děje, v horším případě trpí představou, že jedině on ví, jak
mají věci správně vypadat a neváhá to ostatním sdělit. Takový člověk by si vystačil
sám, jako PJ i jako hráč, ale naneštěstí pro svou umanutost potřebuje ty druhé.
Pátým typem je pravidlový poctivka. To je velice rozporuplný druh hráče a hned
vám povím proč. PJ i hráči totiž často narážejí na situace, které obecně platným
způsobem nejdou vyřešit. To se stává. Dotyčnou následující improvizaci pak takový
poctivka napadne a hra se většinou přechodně rozpadne na spoustu malých kousků.
Je velice důležité, jakou osobností je PJ, aby si takové zásahy, jsou-li správné,
obhájil. Poctivka má ovšem i svou kladnou roli a to v případě PJ, který pravidla
skutečně neovládá, nebo v nich značně pokulhává, nebo v situaci, kdy je nějaká
situace nekorektně posouzena a poctivka si toho všimne. Takové hráče potřebujme,
ale bývá těžké je ukrotit.
Šestým typem je fatalista. Hráč, který chce mít nalajnováno
a ponechá-li se mu nějaká svobodná vůle, začne tápat, nebo se zaštítí představou,
v nejhorším případě se začne nudit. Někteří takovými hráči opovrhují, nicméně
PJ na nich občas postaví zápletku, protože má jistotu, že mu takový hráč udrží
lajnu a neuhne vlevo ani vpravo.
Sedmým typem hráče jsou strhávači. Takoví se
vrhnou do děje po hlavě a za chvíli zjistíte, že hrají z valné části hlavně
oni. Jsou to nadšenci, kteří berou hru i příběh vážně ale rozumný PJ je musí
krotit. Nechtějí totiž brát ostatním hru, jen se do děje natolik ponoří, že
chvílemi nevidí kolem sebe. Takové hráče je možné využít jak pro vytváření bočních
zápletek, tak i pro vymýšlení spousty dějových doplňků. Takový hráč se totiž
většinou nespokojí se základními danostmi a tak přispívá k barevnosti hry. Od
ostatních hráčů to však mnohdy vyžaduje notnou dávku trpělivosti.
Osmým typem
hráče je stížnostník. Je to hráč, který akceptuje takřka cokoli, ale jen dokud
se mu daří, dokud mu padnou všechny pasti. Začne-li mít smůlu v kostkách stává
se z něj chrlič stížností a občas i kostky létají vzduchem.
Devátým typem hráče
je archetypátor. Je to člověk, který má jasnou představu, jak má jeho postava
vypadat a ať hraje hobita, elfa, či trpaslíka, mága, zloděje, nebo válečníka
máte pocit, že se setkáváte stále s jednou a tou samou postavou. Takový hráč
nevadí, pokud se jeho představa archetypu už od samého začátku příběhu netluče
s rozvržením PJ. Mástr se pak musí včas rozhodnout, jak s takovou postavou naloží
a jestli mu to vadí, nebo ne. Na pozdější reklamace by nemusel být brán zřetel.
Setkal jsem se i s druhem hráče, kterého bych označil číslem 10. Je to zvykař
- člověk, který o doupě už dávno ztratil zájem, ale stále - ze zvyku - dochází
na herní sezení a dostává se do konfliktu s kdečím a kdekým. Taková věc se může
stát a leckdy je způsobená jen tím, že dotyčný člověk ve své minulosti neřešil
něco, co měl a tak se ocitl na slepé koleji. Tato situace není neměnná, ani
špatná. Měníme se, stárnem a vyvýjíme. Někdy může být těžké poznat, že jsme
zaspali dobu.
Stejně jako u PJ jsem i u hráčů vynechal spoustu druhů a i pro
hráče platí, že se často projevují jako kompiláty zmíněných bodů. Vodítko je
prosté. Hráči se scházejí převážně za účelem zábavy a odreagování a nezanedbatelnou
roli přitom hraje přátelství mezi nimi. Bavme se tedy dál, ale zůstaňme přitom
lidmi.